Duben 2012

Dellikatesa

29. dubna 2012 v 21:06 | Lemonpie |  Můj milý wordíčku
Slavme lidi, slavme! Přišel ten slavný den, kdy ke mně do pokoje byl zaveden ... počítač! Ano, bylo to nečekané a ano, má to své chybky, ale chápete to, počítač! Ale vyprávějme tu historii od začátku:

Bylo nebylo, žila jednou jedna Lemonpie. Počítačů měli doma plno, ale všechny stály za pendrek snad kromě jednoho. A ten jeden patřil milému bratříčkovi. Jenže jednoho dne se bratříček odstěhoval a časem si odnesl i počítač. Vedle byl sice taky dobrý počítač, jenže ten byl okupovaný druhým bratříčkem, a navíc byl v obýváku, takže žádné soukromí. A tak milá Lemonpie dostala nápad - "vypůjčí" si starý počítač toho prvního bratříčka (už se v tom začínáte ztrácet?), a ten si odnese k sobě do pokoje. A jak je v jiných věcech moc líná, tak v tomhle byla pilná. Počítač hned našla a !udělala si na něj místo na stole!. Ten den se na Lemonpie štěstí usmívalo, protože měla v pokoji dokonce volnou zásuvku, a světe div se, dokonce jí do té zásuvky dosáhla šňůra. A tím štěstí ještě nekončilo, protože počítač se dokonce i rozběhl (vám to možná tak nepřijde, ale on ležel minimálně půl roku ladem a předtím měl pokaženou obrazovku, takže tohle je malý zázrak). A ještě pořád to nekončí! V tuto chvíli přichází na scénu druhý bratříček, který z hlubin svého strašidelného stolu vyhrabal wifi kartu a dokonce mi ji i pomohl zprovoznit. Jenže teď odchází štěstí a na scénu přichází ta odvrácená část života:

- v našem bytě sice je wifi síť (doteď jsem to netušila), ale jako naschvál do mého pokoje nedosahuje, akorát občas vydává takové záchvěvy, no prostě je to vachrlaté
- nejsilnější signál je právě v obýváku, ale tam už si rovnou můžu sednou k tomu normálnímu počítači, na kterém ten internet jede stokrát rychleji (jako to dělám zrovna teď)
- ten noťas je hrozně, ale hrozně starej (jsou na něm sice xpéčka, ale jinak nic) a tudíž moc moc zasekanej a musí se na něj opatrně nejlépe s knížkou v ruce
- prodělal vážnou virovou chorobu a po detoxu na něm je absolutní minimum programů

Ale pořád dobro vítězí nad zlem, takže PARTY!

P.S. V mém pokoji momentálně dřepí ten první bratříček u toho původního notebooku a smolí svoji diplomovou práci, a JEMU ta wifina samozřejmě jede! Perkele!

Konzervace

26. dubna 2012 v 16:44 | Lemonpie
Předevčírem jsme s dalšíma 3 lidma (konkrétně Fitli, Holy a Vendulee) jen tak z plezíru uspořádaly tzv. Sraz nejlepších lidí. No a protože bych to nebyla já, abych nevyužila příležitost utratit tu svou těžce vydřenou poukázku z matematické olympiády (je to pěkná zlodějina - za první místo v krajském kole jsem dostala poměrně žebráckých 200 Kč). Z výše uvedených důvodů jsem na Finštinu pro samouky za sedm stovek neměla a stejně bych ji asi nekoupila, neboť text má v počítači. Hodily by se mi ty cédéčka s výslovností, takže pokud je někdo máte a nepotřebujete tak sem s nimi (samostatně mi je asi neprodají). Chtěla jsem si ale něco koupit, a protože jsem našla v jedné z konverzací Lawianiny památné věty Máte pravidelnou stolici? a Zvrátila jsem všechno, co jsem snědla, rozhodování netrvalo zase tak dlouho. Utratila jsem za ni rovných 249 korun (zbyla mi korunka na hraní) a zatím toho nelituji. Finština je nádherný jazyk. No a protože jsem do ní vrazila tolik peněz, nesmí se přece zničit, a tak jsem si na ni hned ráno udělala papírový obal. Ve škole jsem ho ještě vylepšila o nadpis a vlaječku (bacha na to, je dokonce narýsovaná!). Tak už se na ni podívejte:

Původní vzhled

Můj autorský obal
Brzy Näkemiin! (nashledanou)

Evžen, lovec žen

24. dubna 2012 v 21:41 | Lemonpie |  Maličkosti
Asi jsem se zamilovala :-D


Je to Evžen, lovec žen, nesmí zůstat nestřežen ... Moje oblíbená chvíle je 0:22. Tak pěkné spaní a hezké sny o Evženovi
P.S. Jen by se mohl přestěhovat do Finska

Článkobraní

23. dubna 2012 v 21:31 | Lemonpie |  Můj milý wordíčku
Dlouhou dobu jsem nenapsala článek... kecy, kecy, kecy...no víte, já musím něčím začít. Na ostatních blozích to článkama jenom hýří, a mě z toho hlava div nepraskne. Jenže když chci něco napsat, tak nevím jak, jestli by to nebylo blbý, jestli nedávám světu moc na odiv své vnitřní myšlenky.

Mám teď strašně fajn období, dělám spoustu věcí, který mě baví, nenudím se, bavím se s lidma, se kterýma si mám co říct, prostě žiju si jako nikdy. Jenže pořád je tady někde v zákulisí strach. Strach, že na něco důležitýho zapomenu, že někomu nevědomky ublížím svou bezohledností, strach, že se tohle všechno zhroutí. Nechci o nic a o nikoho přijít a to mně strašně svazuje. Samýma aktivitama pořád nestíhám, musím si kontrolovat, jestli už nemusím jít tam, a jestli jsem teďka nechtěla dělat tohle a začínám z toho být docela vystresovaná. Prostě nemám nadhled a nedokážu se na nic vykašlat. A pak to dopadá tak, že nevím co dřív a na konci dne si připadám, jako kdybych nic neudělala. Vážně někdy závidím těm FB holkám, který "nic neřeší, protože nic neví a to je příjemný". Nevím, jestli jim nekřivdím, já jim do hlavy nevidím, takže jestli jo, tak se vám mocinqky omlouvám, ale mám z nich takovej pocit.

Potřebuju si trochu utřídit myšlenky. Ze všech stran se na mě valí názory, myšlenky a já nad nima přemýšlím a přemýšlím a můžu se upřemýšlet. Docela mě vzal Vendin článek (ten s tou hlínou a blátem), ve kterým byla spousta mých názorů, který si často ani neuvědomuju, nebo který nedokážu zformulovat, Fitlin článek, kterým se v temných zakoutích své mysli zabývám už dlouhá staletí (obrazně řečeno) a spousta dalších přemýšlecíh zápisků. Jo, souhlasím s váma všema, akorát se mi už samým hloubáním začíná zadrhávat mozek. Někdy je prostě jednoduší jít od úkonu k úkonu jako stroj a vypnout.

Vím, ten článek je hodně zmatenej, ale vyjadřuje to i to, jak se poslední dobou cítím, tak to tak nechám. Mimochodem - holky, už se na vás zítra těším...

Nějaké fotečky

19. dubna 2012 v 17:53 | Lemonpie |  Jen tak do větru
Ano, i mě vzala jarní nálada za foťák, a tak vám, i přes jeho protesty přináším pár svých pseudouměleckých fotek:

Žlutý kvítko, který se mi strašně fajnově fotilo, takže vás s ním budu otravovat ještě tři roky.



Babiččina stolní velikonoční dekorace.


Podvečerní fotka roztržené fotbalové sítě.



Strom s krásnými kořeny z velikonoční výpravy.

Moje první krajinka.

Jen tak pro radost.


A nakonec malá otázečka: Co to je?!

Dnes se s vámi loučí váš Citronový koláč

Kopretinový vrah

11. dubna 2012 v 19:28 | Lemonpie |  Můj milý wordíčku
Tuhle povídku jsem napsala už asi před dvěma týdny, ale dostávám se k ní až teď. Tehdy (zní to vtipně, že?) jsem si v novinách přečetla článek o lidech odsouzených na doživotí. Těm první už pomalu uplynulo dvacet let, po kterých můžou zažádat o podmínečné propuštění. Byly tam jejich životní příběhy, a jeden z nich mě dost zasáhl. Bývalý hasič zabil svoji starší dceru a manželku, napsal dopis o tom, jak toho lituje, a jak je hrozně miluje, a když přišla jeho mladší dcera, tak zabil i ji. Té holce bylo zhruba tak jako je teď mně, a zemřela naprosto bezdůvodně, jen proto, že měla šíleného otce. Jejím příběhem jsem se nechala inspirovat, neděste se, je to jen trošku...divný:

Přicházela ta krásná část podzimu. Ta část, kdy je ještě teplo, ale slunce už nepere jako v červenci a celá příroda se začíná ladit do toho nádherného odstínu žlutooranžové. Radka kráčela parkem a užívala si po dlouhé době zase jedno volné odpoledne. Na chvíli se posadila na lavičku a pozorovala opodál si hrající děti. Konečně bylo všechno jak má být a ona jenom nechávala plynout čas dál adál. Za chvíli se zase zvedla a ubírala se po cestičce dál ke svému domovu. Byla si jistá, že dneska konečně se její táta zbaví té podivné nálady, která ho čas od času postihovala a která Radku tak děsila. Vždycky pak hodně pil a vyhrožoval mámě. Byli už sice několik let rozvedení, ale on na ni pořád žárlil. Ale ne, dneska je tak krásný den, že se snad ani nic nemůže pokazit. Radka zašátrala po klíčích v levé kapse svých džínsů. Nebyly tam, asi si je zapomněla ve škole. Ale to nevadí, všichni by už měli být doma. Otevřela jejich oprýskanou branku aprošla zahrádkou za dům k zadním dveřím. Zváštní, pomyslela si, dveře od kůlny jsou otevřené, táta je hrozný puntičkář a vždycky za sebou zavírá. Dál se s tím nezaobírala a stočila pozornost ke dveřím. Zvonek jim už asi měsíc nefungoval a tak zaklepala. Dlouho se nic neozývalo, až končeně uslyšela těžké kroky. Tob bude asi táta, napadlo ji. Dveře se otevřely, a za nimi opravdu stál její otec. Byl rozcuchaný, košili měl rozhalenou a na pažích a na obličeji mu ulpívala lepkavá červenohnědá tekutina - krev. V ruce držel svoji starou hasičskou sekeru, která byla také celá potřísněná krví. Ale nejhorší, nejhorší byly ty oči. Zračilo se v nich šílenství, vztek a zároveň snad i lítost a jakési podivné odevzdání, ne nepodobné náboženskému fanatismu. Radka začala ustupovat. Musí utéct! Tohle přece není její táta, nebo spíš je, ale jako kdyby se vzaly ty jeho nejhorší stránky a stokrát zdůraznily. Couvala zpátky ke schodům, ale nohy ji zradily. Zavrávorala a zřítila se pozadu ze schodů. Bolestivě se uhodila do zad a do hlavy. Najednou nad ní stál otec a hrubě ji popadl pod paží. Radka se začala bránit, ale stejně ji odtáhl dovnitř do domu. Hodil s ní prudce na zem a zabouchl za sebou dveře. "Tati," zaprosila Radka, "tati, prosím!" Podíval se na ni už prázdnýma očima. Napřáhl se sekerou a chystal se ji udeřit. Radka se ale odkulila a podrazila mu nohy. Odklopýtala až do obýváku. Tam, jedna na pohovce a druhá na zemi, ležely její starší sestra a matka. Obě byly celé zkrvavené a sestra měla otevřené břicho. Na prsou měly svazeček kopretin. Radce se zalily oči slzami. Proč? Ale to už se do obýváku dostal i otec. Tentokrát nebylo úniku. Radka to naposledy zkusila: "Nezabíjej mě, nech mě žít! Prosím!". Ale otec jakoby ji neslyšel. Napřáhl sekeru a udeřil ji do břicha. A znovu, a znovu. Ozvěna jejího posledníhol výkřiku pomalu dozněla. Radka ležela mrtvá vedle sestry a matky. Vrah sáhl do náprsní kapsy a vytáhl poslední svazeček kopretin...

Když si to teď zpětně čtu, přijde mi to hrozně sentimentální, nepřirozený, přesně tohle psaní o vážných tématech jsem před nedávnem strašně pomlouvala v šatně na tělocvik. Ale i přesto to tu nechám, tak jak jsem to původně napsala, protože to ke mně prostě patří, a nejspíš si budu muset nějakým takovým obdobím projít, než budu schopná napsat něco odlehčenějšího a víc svého. Ten příběh na mě dost zapůsobil a potřebovala jsem se trochu vypsat, je to samozřejmě vymyšlený, nechala jsem se jen insipirovat, nic bližšího pochopitelně nevím.

P.S. Taky nechápete, jak někdo může mít v očích deset pocitů? Ale přišlo mi, že se to tam docela hodí :-D
P.P.S. Už se mi to vážně neche číst, tak mi odpusťte ty překlepy.

(T)urbánek

3. dubna 2012 v 20:37 | Lemonpie |  Patly, patly
Už docela dávno jsem vám slibovala ten slavný turbánek, který jsme vyráběli na schůzce. Pro ty skautu (a podobných institucí) neznalé se jedná o jakési kožené kolečko spletené z kůže, které se používá k svázání šátku, aby vám držel kolem krku. Jako turbánek se dá využít i prstýnek, gumička, zkrátka cokoliv kulatého držícího tvar. Je to mnohem hezčí, rychlejší, .... než zavazování si šátku na uzel (existuje i alternativa turbánku - uzel dobrého skutku, podomácku zvaný dobráček, ale zkuste ho na táboře zavázat v pětiminutové přípravě na nástup pěti malým holčičkám, které nepostojí klidně déle než třicet vteřin). Turbánky se dají koupit, ale naše družinka se ,jakožto správní skautští fajnšmekři, rozhodla si vyrobit turbánky družinové. A tak jsme každá na schůzce vyfasovaly tři kůže, dvě hnědé a jednu červenou, na uzlovačkách se naučily postupe a začaly vyrábět. Kůže jsou docela měkké, takže je nutné dělat turbánky masivní a můj původní záměr mít turbánek hezky uspořádaný a nepřekroucený brzy zmizel v propadlišti dějin. Doma jsem ho ještě několikrát předělávala, až jsem se rozhodla pro finální verzí - použiji jednu hnědou a jednu červenou kůži a každou omotám třikrát. Nakonec jsem konce přišila k sobě (šlo to dost ztuha, musel to dodělat brácha) a turbánek byl hotový. Tady jsou nějaké fotky:

Přidávám i malý fotonávod, doufám, že z něj něco pochopíte. Hlavně pamatujte, že provlékat musíte vždy pod, nad, pod, nad... Další "patra" turbánku se dělají opětovným provléknutím, jako když děláte dvojitou osmičku, tzv. ujaják.

A nakonec pár fotek turbánku na kroji:



P.S. S focením jsem dost začátečník, tak omluvte kvalitu :-)