Kopretinový vrah

11. dubna 2012 v 19:28 | Lemonpie |  Můj milý wordíčku
Tuhle povídku jsem napsala už asi před dvěma týdny, ale dostávám se k ní až teď. Tehdy (zní to vtipně, že?) jsem si v novinách přečetla článek o lidech odsouzených na doživotí. Těm první už pomalu uplynulo dvacet let, po kterých můžou zažádat o podmínečné propuštění. Byly tam jejich životní příběhy, a jeden z nich mě dost zasáhl. Bývalý hasič zabil svoji starší dceru a manželku, napsal dopis o tom, jak toho lituje, a jak je hrozně miluje, a když přišla jeho mladší dcera, tak zabil i ji. Té holce bylo zhruba tak jako je teď mně, a zemřela naprosto bezdůvodně, jen proto, že měla šíleného otce. Jejím příběhem jsem se nechala inspirovat, neděste se, je to jen trošku...divný:

Přicházela ta krásná část podzimu. Ta část, kdy je ještě teplo, ale slunce už nepere jako v červenci a celá příroda se začíná ladit do toho nádherného odstínu žlutooranžové. Radka kráčela parkem a užívala si po dlouhé době zase jedno volné odpoledne. Na chvíli se posadila na lavičku a pozorovala opodál si hrající děti. Konečně bylo všechno jak má být a ona jenom nechávala plynout čas dál adál. Za chvíli se zase zvedla a ubírala se po cestičce dál ke svému domovu. Byla si jistá, že dneska konečně se její táta zbaví té podivné nálady, která ho čas od času postihovala a která Radku tak děsila. Vždycky pak hodně pil a vyhrožoval mámě. Byli už sice několik let rozvedení, ale on na ni pořád žárlil. Ale ne, dneska je tak krásný den, že se snad ani nic nemůže pokazit. Radka zašátrala po klíčích v levé kapse svých džínsů. Nebyly tam, asi si je zapomněla ve škole. Ale to nevadí, všichni by už měli být doma. Otevřela jejich oprýskanou branku aprošla zahrádkou za dům k zadním dveřím. Zváštní, pomyslela si, dveře od kůlny jsou otevřené, táta je hrozný puntičkář a vždycky za sebou zavírá. Dál se s tím nezaobírala a stočila pozornost ke dveřím. Zvonek jim už asi měsíc nefungoval a tak zaklepala. Dlouho se nic neozývalo, až končeně uslyšela těžké kroky. Tob bude asi táta, napadlo ji. Dveře se otevřely, a za nimi opravdu stál její otec. Byl rozcuchaný, košili měl rozhalenou a na pažích a na obličeji mu ulpívala lepkavá červenohnědá tekutina - krev. V ruce držel svoji starou hasičskou sekeru, která byla také celá potřísněná krví. Ale nejhorší, nejhorší byly ty oči. Zračilo se v nich šílenství, vztek a zároveň snad i lítost a jakési podivné odevzdání, ne nepodobné náboženskému fanatismu. Radka začala ustupovat. Musí utéct! Tohle přece není její táta, nebo spíš je, ale jako kdyby se vzaly ty jeho nejhorší stránky a stokrát zdůraznily. Couvala zpátky ke schodům, ale nohy ji zradily. Zavrávorala a zřítila se pozadu ze schodů. Bolestivě se uhodila do zad a do hlavy. Najednou nad ní stál otec a hrubě ji popadl pod paží. Radka se začala bránit, ale stejně ji odtáhl dovnitř do domu. Hodil s ní prudce na zem a zabouchl za sebou dveře. "Tati," zaprosila Radka, "tati, prosím!" Podíval se na ni už prázdnýma očima. Napřáhl se sekerou a chystal se ji udeřit. Radka se ale odkulila a podrazila mu nohy. Odklopýtala až do obýváku. Tam, jedna na pohovce a druhá na zemi, ležely její starší sestra a matka. Obě byly celé zkrvavené a sestra měla otevřené břicho. Na prsou měly svazeček kopretin. Radce se zalily oči slzami. Proč? Ale to už se do obýváku dostal i otec. Tentokrát nebylo úniku. Radka to naposledy zkusila: "Nezabíjej mě, nech mě žít! Prosím!". Ale otec jakoby ji neslyšel. Napřáhl sekeru a udeřil ji do břicha. A znovu, a znovu. Ozvěna jejího posledníhol výkřiku pomalu dozněla. Radka ležela mrtvá vedle sestry a matky. Vrah sáhl do náprsní kapsy a vytáhl poslední svazeček kopretin...

Když si to teď zpětně čtu, přijde mi to hrozně sentimentální, nepřirozený, přesně tohle psaní o vážných tématech jsem před nedávnem strašně pomlouvala v šatně na tělocvik. Ale i přesto to tu nechám, tak jak jsem to původně napsala, protože to ke mně prostě patří, a nejspíš si budu muset nějakým takovým obdobím projít, než budu schopná napsat něco odlehčenějšího a víc svého. Ten příběh na mě dost zapůsobil a potřebovala jsem se trochu vypsat, je to samozřejmě vymyšlený, nechala jsem se jen insipirovat, nic bližšího pochopitelně nevím.

P.S. Taky nechápete, jak někdo může mít v očích deset pocitů? Ale přišlo mi, že se to tam docela hodí :-D
P.P.S. Už se mi to vážně neche číst, tak mi odpusťte ty překlepy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ïvča Ïvča | Web | 11. dubna 2012 v 21:06 | Reagovat

Cha, jdu si tě dobírat za vážný téma :D...počkat, já jsem tě překecávala abys to sem dala, že...nu dobrá, je to super! Já už pěkně dlouho nemám odvahu, náladu a nevím co ještě psát povídky...

2 holy26 holy26 | Web | 12. dubna 2012 v 19:15 | Reagovat

Je to hafo, takový...procítěný :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama