Září 2012

Už nebudu ta malá

18. září 2012 v 22:12 | Lemonpie |  Můj milý wordíčku
To je smutný. Víte, já jsem narozená v srpnu, takže jsem vždycky byla nejmladší ve třídě, nejmladší v partě, prostě prcek, co na to nevypadá. Ale už se objevují i mladší lidi. Prostě si musím zvyknout, že 2001 není sedm, ale jedenáct. Docela mě to mrzí. Bude to horší a horší. A až mi bude osmnáct, bude to už úplně v háji. On je to dost debilní pocit, když mladší děcka ve svým věku dokážou něco, co vy jste neudělali (ani vás to nenapadlo). A tohle se mi stává čím dál častěji. Asi vám to bude připadat divný, ale moji vrstevníci ví co myslím.

Naštve...

16. září 2012 v 17:07 | 37 |  Jen tak do větru
Přesně tohle se mi stalo, když jsem šla uklidit tašku do skříně. Je to můj první "komiks", tak buďte shovívaví.

Howgh.

11. září 2012 v 21:31 | Naposledy Lemonpie |  Default
Ještě něco. Lemonpie je blbost.

Smysl bytí a podobný kecy

11. září 2012 v 21:17 | Lemonpie |  Jen tak do větru
Přemýšlím. A to není dobrý. Musíte totiž rozlišovat dva druhy přemýšlení. Jeden je neškodný, přemýšlíte třeba o matematické problému, prostě nesmrtelnost chrousta. Ale ten druhý je mnohem horší. Přirovnala bych to k bludnému kruhu. Něco do mě začne hryzat a já se prostě zaseknu. Nemůžu ani nic pořádně dělat, prostě musím přemýšlet a přitom nevím o čem, nevím, kam se chci dobrat, nevím nic. A to není dobrý.

Člověk by měl přemýšlet. Jinak je totiž život o ničem. Chci přemýšlet, chci si udělat na věci vlastní názor, chci být "správná"... Jenže já to prostě asi neumím. Protože jsem se zase zasekla.

Tentokrát jsem začala přemýšlet nad tím, k čemu vlastně jsme. Když se na to totiž podíváte ve větším časovém horizontu, jsme prostě nic. Narodíme se, vyrosteme, zplodíme nějaký děti, staráme se o co největší pohodlí a umřeme. Nikdo po nás za pár let ani nehlesne. K čemu je tedy cokoliv se učit? Aby byl člověk lepším? A k čemu to jako je? Stejně to bude už za sto let každýmu jedno. Nechci umřít jako nic. Tohle mě napadlo už dřív, na jednom nesnesitelně nudným divadle. Prostě se děsím té představy, že budu jedním z tisíců obyčejných lidí, kteří nic neudělají, žijí si své malicherné problémy a pak si klidně umřou. Chci něco dokázat, mít vliv, změnit svět (to je táák směšný). Ale já to myslím vážně. Ale kdo to dokáže? Politici? Špína, špína, špína. Poslední politik pro mě umřel s Havlem, ne-li s Masarykem. Novináři? Možnost, ale představa, že budu muset každý den napsat něco o tom, jak někde postavili nový dětský hřiště, nebo se přišlo na další korupci? Díky, nechci! Tak spisovatel? A kolik spisovatelů se dostane do podvědomí lidu? Jeden ze sta? Z tisíce? Vážně mám takový nadání, že bych to dokázala? Ne. Nebo o tom dost pochybuju. Takže to vypadá, že dopadnu přesně tak, jak nechci. Jako nic.

No nic, už končím, tohle prostě nemá cenu a jenom se připravuji o dobrou náladu. Třeba mě to přejde. A třeba taky ne.

Tak jsem se zase jednou dokopala na parkourovej trénink...

9. září 2012 v 17:39 | Lemonpie |  Můj milý wordíčku
... a dopadlo to překvapivě dobře. Přišla jsem k tomu tak, že jsem v knihkupectví potkala jednoho kamaráda, který chodíval do skauta, a pak jsem přes facebook zjistila, že dělá parkour. Psal mi, jestli nechci dneska přijít na trénink a já jsem si řekla, že by to byla dobrá příležitost ze zase zkusit vrátit. No a tak jsem dneska jela na místo srazu (samozřejmě jsem trčela na jiné zastávce, takže jsem přišla asi o půl hodiny později, ale kluci to vzali v pohodě) a odtamtud jsme vyrazili do Pisárek, který sice nemám tak ráda, ale šlo to. Vtip byl v tom, že tam byl i oficiální trénink, a tak jsme se tam potkali s Gabrielem. Ze začátku jsem si trochu říkala, jestli to nebude blbý, když tam budu s jinýma lidma, ale on to vzal tak, že jsme přišli na ten oficiální trénink, a protože se ostatní nebránili, vzal si nás pěkně do parády. Vzhledem k tomu, že jsem měla nohy namožený ještě z pátečního těláku (to je snad zločin dávat nám tělák na pátek, ne?), tak jsem dostala docela zabrat, ale tím správným způsobem. Za chvíli přišla ještě Tomova holka (Tom je ten kluk ze skautu), a pak ještě spousta dalších lidí, a spousta jich tam je určitě ještě teď, zatímco se válím u počítače. Fajn bylo, že tentokrát jsem tam nebyla úplně nejhorší, tak nastejno, a prostě jsem si dobře zatrénovala. Howgh.

P.S. Omlouvám se, že musíte číst moje výžblepty, ale já ty endorfiny musím nějak usměrnit.