Můj milý wordíčku

Růžová deka a další svinstva

7. prosince 2012 v 21:13 | 37
Začíná to se mnou být dost špatný. Koupila jsem si růžovou deku a dala si ji na postel a dokonce se mi tam i docela líbí. Zelenou holt neměli... Tím ale plány na ladění pokoje do zelena jdou dost do háje, takhle mi zbývá jen pár použitelných odstínů. No, možná bych si měla prvně uklidit a pak se můžeme bavit o nějakých designových úpravách.

Taky jsem si v posteli nechala jenom čtyři největší plyšáky a zbytek uklidila do krabice. Sakra, znamená to, že už definitvně nejsem dítě? To je docela smutný... Zbylý volný prostor jsem si zacpala jedinýma třema použitelnýma polštářkama v našem bytě, aby té růžové nebylo moc.

Už od středy jsem oficiálně doma s kašlem. A ono se to sakra pořád nelepší! Jak je to možný??? Sice jsem se fakt už dlouho těšila, až zase jednou budu nemocná, ale stejně nic z věcí co chci udělat nestíhám, trpím syndromem prokrastinace, a akorát zbytečně nedodržuju pravidla pro klidový režim. O víkendu se budu víc snažit. Já na ty hory totiž tentokrát doopravdy chci jet.

S tím souvisí taky stav mých dárků. Pro Fitli a Holy už jsou oficiálně dodělaný, stačí jen zabalit, ale pořád nemám nic pro zbytek holek ze třídy, pro děti ze skautu, nemám dodělaný pro lidi ze skautu (a navíc to asi půlce nebude)...tohle zní jako by děti nebyly lidi...však vy to pochopíte, a navíc bych něco chtěla dát i rodině a pár lidem z béčka (vy víte, koho myslím). Ale já se k tomu prostě nedokážu donutit, takže to zase bude odfláklý. Ach jo.

Ptáte se, co jsou ty další svinstva z nadpisu? Před pár dny mi slavnostně došel balík s nákupem za poukázku do Nutrendu vyhranou na Králi cyklistiky, který obsahoval tři piksle vitamínu C, dvě velký flašky koncetrovaný ovocný šťávy, jakejsi oxidant, další vitamíny a kopu oříškovejch tyčinek (mňam). Chtěla jsem vám to vyfotit, ale baterky do foťáku jsou momentálně uvězněný v kalkulačce (doslova - Holy je přikurtovala lepící páskou). Kromě toho jsem v lékárně vyplázla stovku za Stoptussin (27% obsah lihu, 3x30 kapek denně - stává se ze mně alkoholik) a 115 za jakýsi další pilule. Takže teďka do sebe po každým jídle cpu aspoň dva elixíry a připadám si jako zaklínač (nebo Zaklínač?). Radši si toxicitu v těle nebudu měřit...

Jednou v roce, ...

24. listopadu 2012 v 19:25 | Lemonpie
Tak už je to zase tady. Měsíc do Vánoc, vánoční dárky, cukroví, zima, blížící se začátek sezóny. Letos nějak trpím neustálým nedostatkem času, tak jsem se pro jednou rozhodla, že s tím začnu "brzo". No...včera nám odpadl trénink, tak jsem se vydala do města, obešla výtvarný potřeby, vietnamce a galanterku a nakoupila na tak zhruba polovinu dárků. Tím jsem se docela překonala, a udělala si radost. Jenom tady teďka o těch dárcích můžu jenom těžko psát, protože by se o nich osoby , kterým jsou určený, velice pravděpodobně dozvěděly, co dostanou. Ale bude to bomba, věřte :-D
No a dneska jsem celý odpoledne strávila vyráběním prvních dvou těst na cukroví. Nakonec jsme se rozhodli i pro perníčky (spíš já jsem se rozhodla, protože se letos všichni tváří, že na cukroví ani nešáhnou) a k nám domů se poprvé po dlouhé době dostal tekutý med. Miluju ho...dokonce i po tom, co jsme museli na schůzce sežrat sklinku medu a ještě toho tvrdýho... No a ještě jsem si střihla půlhodinovou přípravu těsta na rohlíčky, ty budou snad v pohodě. Ale jak tak koukám, půl víkendu v háji, a já jsem ještě neudělala ani jeden projekt do školy. Smutný příběh.
Zjišťuju, že se na ty Vánoce vlastně těším. Je to něco, co se opakuje každej rok stejně, takový klidný přístav, a abych pravdu řekla, nemyslím se, že by se mě nějak dotýkal předvánoční shon - já mám shon vlastně skoro pořád, takže už jsem zvyklá. A už se těším na hory, za babičkou, na prázdniny, na dárky, na cukroví, jednoduše na Vánoce.

What's going on in my life

13. října 2012 v 14:52 | 37
Tož, klasické sobotní odpoledne, "času dost", tak bych si mohla trochu zrekapitulovat, co se poslední dobou děje a stalo a tak... Škola už se rozběhla, a dech jí zatím stačí, takže to aspoň do podzimek musím dotrmácet. Sesypali se na nás jako mouchy, co jinýho taky čekat. Největší sranda zase bude, až nám dají přes podzimky horu úkolů "máte na to přece čtyři dny volna", zatímco člověk to volno stráví na výpravě se skautem a k úkolům se dostane v sedm večer v neděli.

Už nebudu ta malá

18. září 2012 v 22:12 | Lemonpie
To je smutný. Víte, já jsem narozená v srpnu, takže jsem vždycky byla nejmladší ve třídě, nejmladší v partě, prostě prcek, co na to nevypadá. Ale už se objevují i mladší lidi. Prostě si musím zvyknout, že 2001 není sedm, ale jedenáct. Docela mě to mrzí. Bude to horší a horší. A až mi bude osmnáct, bude to už úplně v háji. On je to dost debilní pocit, když mladší děcka ve svým věku dokážou něco, co vy jste neudělali (ani vás to nenapadlo). A tohle se mi stává čím dál častěji. Asi vám to bude připadat divný, ale moji vrstevníci ví co myslím.

Tak jsem se zase jednou dokopala na parkourovej trénink...

9. září 2012 v 17:39 | Lemonpie
... a dopadlo to překvapivě dobře. Přišla jsem k tomu tak, že jsem v knihkupectví potkala jednoho kamaráda, který chodíval do skauta, a pak jsem přes facebook zjistila, že dělá parkour. Psal mi, jestli nechci dneska přijít na trénink a já jsem si řekla, že by to byla dobrá příležitost ze zase zkusit vrátit. No a tak jsem dneska jela na místo srazu (samozřejmě jsem trčela na jiné zastávce, takže jsem přišla asi o půl hodiny později, ale kluci to vzali v pohodě) a odtamtud jsme vyrazili do Pisárek, který sice nemám tak ráda, ale šlo to. Vtip byl v tom, že tam byl i oficiální trénink, a tak jsme se tam potkali s Gabrielem. Ze začátku jsem si trochu říkala, jestli to nebude blbý, když tam budu s jinýma lidma, ale on to vzal tak, že jsme přišli na ten oficiální trénink, a protože se ostatní nebránili, vzal si nás pěkně do parády. Vzhledem k tomu, že jsem měla nohy namožený ještě z pátečního těláku (to je snad zločin dávat nám tělák na pátek, ne?), tak jsem dostala docela zabrat, ale tím správným způsobem. Za chvíli přišla ještě Tomova holka (Tom je ten kluk ze skautu), a pak ještě spousta dalších lidí, a spousta jich tam je určitě ještě teď, zatímco se válím u počítače. Fajn bylo, že tentokrát jsem tam nebyla úplně nejhorší, tak nastejno, a prostě jsem si dobře zatrénovala. Howgh.

P.S. Omlouvám se, že musíte číst moje výžblepty, ale já ty endorfiny musím nějak usměrnit.

Největší (ne)přítel

10. června 2012 v 18:43 | Lemonpie
Jen tak pro uvedení do situace jsem tuhle noc byla na skautské výpravě (4 a půl hodiny spánku - thumbs up), no a v Babím Lomě jsme měly takovou zamýšlecí věc, kdy jsme každá měla zapřemýšlet nad tím kdo, nebo co je náš největší nepřítel. Kulisy byly nádherný, výhled do noční krajiny,...
No ale přejdeme k tomu, proč tenhle článek píšu. Takže, můj největší nepřítel je určitě nejistota - napadlo mě to hnedka, když rádkyně vysvětlovaly pravidla a během času určeného na přemýšlení jsem už to nevyhnala z hlavy. Nejde o takovou tu nejistotu, že nevíme, jakou si vybrat zmrzlinu, nebo kudy jít podle mapy - v tomhle už jsem se naučila chovat celkem sebevědomě, páč je to stejně šumák. Je to o takové té vnitřní nejistotě - věčná otázka: "Jaká mám být?" Jasně, ta správná odpověď vždycky zní: "Taková, jaká jsem." Jenže ono to není tak úplně jednoduchý. Často mi stačí být u někoho na blogu, číst knížku, koukat se na film,... a daná postava/člověk mě natolik okouzlí, že chci být jako on. Tohle už jsem se sice naučila trochu filtrovat, ale vynořila se další, předtím neznámá, kategorie - touha zapadnout do okolí, prostě chovat se jako ostatní, kafrat o klukách jako ostatní, poslouchat hudbu jako ostatní, být oblíbená jako ostatní, být zvaná na jejich mejdany (ne, že by nějaký byly :-D) atd. Tohle už je horší, protože ty lidi denně vidím kolem sebe a vidím, jak jsou úspěšní a nevím, v čem jsem tak jiná. Naštěstí poslední dobou mám kolem sebe spoustu skvělých lidí, takže můžu proti téhle neřesti úspěšně bojovat. Prostě správná odpověď je být svůj a basta. Howgh.

Když to tak po sobě čtu, tak si říkám, že bych měla svůj blog rozdělit na dvě části - na tu pro normální blogery, kterým tenhle článek nic nedá a absolutně je moje výlevy nezajímají, případně ty výlevy stylizovat do toho malkielovskýho a pak na ten zbytek, na to pro Fitli, Holy, Veee,....

Rest in peace

15. května 2012 v 18:35 | Lemonpie
Dneska to bude jen krátká zprávička, abyste nebyli moc vyjukaní. Sice stejně už to všichni, kdo sem pravidelně chodí asi ví, ale pro případ, že sem zajde i někdo jiný. Zítra odjíždím na mistrovství Evropy (adresa pro zloděje: U zaječího bobečku 37, Tapiola, Helsinky, Finsko, klíče najdete ve schránce) a pak máme školu v přírodě a pak máme výpravu, takže zkrátka a dobře tady chvíli nebudu. Chtěla jsem dopsat tu recenzi na Floriána, ale to už jako obvykle nestihnu. Takže se můžete vesele těšit, a třeba se i dočkáte. Tak se tu mějte pěkně, možná vám i ukážu nějaký fotečky ...časem. Aby vám nebylo smutno, tak vám sem dám aspoň úchylnou písničku z Juna, která je hroznej kolovrátek, ale je hnusně návyková. Vlastně jsou takový všechny písničky z toho filmu.

Dellikatesa

29. dubna 2012 v 21:06 | Lemonpie
Slavme lidi, slavme! Přišel ten slavný den, kdy ke mně do pokoje byl zaveden ... počítač! Ano, bylo to nečekané a ano, má to své chybky, ale chápete to, počítač! Ale vyprávějme tu historii od začátku:

Bylo nebylo, žila jednou jedna Lemonpie. Počítačů měli doma plno, ale všechny stály za pendrek snad kromě jednoho. A ten jeden patřil milému bratříčkovi. Jenže jednoho dne se bratříček odstěhoval a časem si odnesl i počítač. Vedle byl sice taky dobrý počítač, jenže ten byl okupovaný druhým bratříčkem, a navíc byl v obýváku, takže žádné soukromí. A tak milá Lemonpie dostala nápad - "vypůjčí" si starý počítač toho prvního bratříčka (už se v tom začínáte ztrácet?), a ten si odnese k sobě do pokoje. A jak je v jiných věcech moc líná, tak v tomhle byla pilná. Počítač hned našla a !udělala si na něj místo na stole!. Ten den se na Lemonpie štěstí usmívalo, protože měla v pokoji dokonce volnou zásuvku, a světe div se, dokonce jí do té zásuvky dosáhla šňůra. A tím štěstí ještě nekončilo, protože počítač se dokonce i rozběhl (vám to možná tak nepřijde, ale on ležel minimálně půl roku ladem a předtím měl pokaženou obrazovku, takže tohle je malý zázrak). A ještě pořád to nekončí! V tuto chvíli přichází na scénu druhý bratříček, který z hlubin svého strašidelného stolu vyhrabal wifi kartu a dokonce mi ji i pomohl zprovoznit. Jenže teď odchází štěstí a na scénu přichází ta odvrácená část života:

- v našem bytě sice je wifi síť (doteď jsem to netušila), ale jako naschvál do mého pokoje nedosahuje, akorát občas vydává takové záchvěvy, no prostě je to vachrlaté
- nejsilnější signál je právě v obýváku, ale tam už si rovnou můžu sednou k tomu normálnímu počítači, na kterém ten internet jede stokrát rychleji (jako to dělám zrovna teď)
- ten noťas je hrozně, ale hrozně starej (jsou na něm sice xpéčka, ale jinak nic) a tudíž moc moc zasekanej a musí se na něj opatrně nejlépe s knížkou v ruce
- prodělal vážnou virovou chorobu a po detoxu na něm je absolutní minimum programů

Ale pořád dobro vítězí nad zlem, takže PARTY!

P.S. V mém pokoji momentálně dřepí ten první bratříček u toho původního notebooku a smolí svoji diplomovou práci, a JEMU ta wifina samozřejmě jede! Perkele!

Článkobraní

23. dubna 2012 v 21:31 | Lemonpie
Dlouhou dobu jsem nenapsala článek... kecy, kecy, kecy...no víte, já musím něčím začít. Na ostatních blozích to článkama jenom hýří, a mě z toho hlava div nepraskne. Jenže když chci něco napsat, tak nevím jak, jestli by to nebylo blbý, jestli nedávám světu moc na odiv své vnitřní myšlenky.

Mám teď strašně fajn období, dělám spoustu věcí, který mě baví, nenudím se, bavím se s lidma, se kterýma si mám co říct, prostě žiju si jako nikdy. Jenže pořád je tady někde v zákulisí strach. Strach, že na něco důležitýho zapomenu, že někomu nevědomky ublížím svou bezohledností, strach, že se tohle všechno zhroutí. Nechci o nic a o nikoho přijít a to mně strašně svazuje. Samýma aktivitama pořád nestíhám, musím si kontrolovat, jestli už nemusím jít tam, a jestli jsem teďka nechtěla dělat tohle a začínám z toho být docela vystresovaná. Prostě nemám nadhled a nedokážu se na nic vykašlat. A pak to dopadá tak, že nevím co dřív a na konci dne si připadám, jako kdybych nic neudělala. Vážně někdy závidím těm FB holkám, který "nic neřeší, protože nic neví a to je příjemný". Nevím, jestli jim nekřivdím, já jim do hlavy nevidím, takže jestli jo, tak se vám mocinqky omlouvám, ale mám z nich takovej pocit.

Potřebuju si trochu utřídit myšlenky. Ze všech stran se na mě valí názory, myšlenky a já nad nima přemýšlím a přemýšlím a můžu se upřemýšlet. Docela mě vzal Vendin článek (ten s tou hlínou a blátem), ve kterým byla spousta mých názorů, který si často ani neuvědomuju, nebo který nedokážu zformulovat, Fitlin článek, kterým se v temných zakoutích své mysli zabývám už dlouhá staletí (obrazně řečeno) a spousta dalších přemýšlecíh zápisků. Jo, souhlasím s váma všema, akorát se mi už samým hloubáním začíná zadrhávat mozek. Někdy je prostě jednoduší jít od úkonu k úkonu jako stroj a vypnout.

Vím, ten článek je hodně zmatenej, ale vyjadřuje to i to, jak se poslední dobou cítím, tak to tak nechám. Mimochodem - holky, už se na vás zítra těším...

Kopretinový vrah

11. dubna 2012 v 19:28 | Lemonpie
Tuhle povídku jsem napsala už asi před dvěma týdny, ale dostávám se k ní až teď. Tehdy (zní to vtipně, že?) jsem si v novinách přečetla článek o lidech odsouzených na doživotí. Těm první už pomalu uplynulo dvacet let, po kterých můžou zažádat o podmínečné propuštění. Byly tam jejich životní příběhy, a jeden z nich mě dost zasáhl. Bývalý hasič zabil svoji starší dceru a manželku, napsal dopis o tom, jak toho lituje, a jak je hrozně miluje, a když přišla jeho mladší dcera, tak zabil i ji. Té holce bylo zhruba tak jako je teď mně, a zemřela naprosto bezdůvodně, jen proto, že měla šíleného otce. Jejím příběhem jsem se nechala inspirovat, neděste se, je to jen trošku...divný:

Přicházela ta krásná část podzimu. Ta část, kdy je ještě teplo, ale slunce už nepere jako v červenci a celá příroda se začíná ladit do toho nádherného odstínu žlutooranžové. Radka kráčela parkem a užívala si po dlouhé době zase jedno volné odpoledne. Na chvíli se posadila na lavičku a pozorovala opodál si hrající děti. Konečně bylo všechno jak má být a ona jenom nechávala plynout čas dál adál. Za chvíli se zase zvedla a ubírala se po cestičce dál ke svému domovu. Byla si jistá, že dneska konečně se její táta zbaví té podivné nálady, která ho čas od času postihovala a která Radku tak děsila. Vždycky pak hodně pil a vyhrožoval mámě. Byli už sice několik let rozvedení, ale on na ni pořád žárlil. Ale ne, dneska je tak krásný den, že se snad ani nic nemůže pokazit. Radka zašátrala po klíčích v levé kapse svých džínsů. Nebyly tam, asi si je zapomněla ve škole. Ale to nevadí, všichni by už měli být doma. Otevřela jejich oprýskanou branku aprošla zahrádkou za dům k zadním dveřím. Zváštní, pomyslela si, dveře od kůlny jsou otevřené, táta je hrozný puntičkář a vždycky za sebou zavírá. Dál se s tím nezaobírala a stočila pozornost ke dveřím. Zvonek jim už asi měsíc nefungoval a tak zaklepala. Dlouho se nic neozývalo, až končeně uslyšela těžké kroky. Tob bude asi táta, napadlo ji. Dveře se otevřely, a za nimi opravdu stál její otec. Byl rozcuchaný, košili měl rozhalenou a na pažích a na obličeji mu ulpívala lepkavá červenohnědá tekutina - krev. V ruce držel svoji starou hasičskou sekeru, která byla také celá potřísněná krví. Ale nejhorší, nejhorší byly ty oči. Zračilo se v nich šílenství, vztek a zároveň snad i lítost a jakési podivné odevzdání, ne nepodobné náboženskému fanatismu. Radka začala ustupovat. Musí utéct! Tohle přece není její táta, nebo spíš je, ale jako kdyby se vzaly ty jeho nejhorší stránky a stokrát zdůraznily. Couvala zpátky ke schodům, ale nohy ji zradily. Zavrávorala a zřítila se pozadu ze schodů. Bolestivě se uhodila do zad a do hlavy. Najednou nad ní stál otec a hrubě ji popadl pod paží. Radka se začala bránit, ale stejně ji odtáhl dovnitř do domu. Hodil s ní prudce na zem a zabouchl za sebou dveře. "Tati," zaprosila Radka, "tati, prosím!" Podíval se na ni už prázdnýma očima. Napřáhl se sekerou a chystal se ji udeřit. Radka se ale odkulila a podrazila mu nohy. Odklopýtala až do obýváku. Tam, jedna na pohovce a druhá na zemi, ležely její starší sestra a matka. Obě byly celé zkrvavené a sestra měla otevřené břicho. Na prsou měly svazeček kopretin. Radce se zalily oči slzami. Proč? Ale to už se do obýváku dostal i otec. Tentokrát nebylo úniku. Radka to naposledy zkusila: "Nezabíjej mě, nech mě žít! Prosím!". Ale otec jakoby ji neslyšel. Napřáhl sekeru a udeřil ji do břicha. A znovu, a znovu. Ozvěna jejího posledníhol výkřiku pomalu dozněla. Radka ležela mrtvá vedle sestry a matky. Vrah sáhl do náprsní kapsy a vytáhl poslední svazeček kopretin...

Když si to teď zpětně čtu, přijde mi to hrozně sentimentální, nepřirozený, přesně tohle psaní o vážných tématech jsem před nedávnem strašně pomlouvala v šatně na tělocvik. Ale i přesto to tu nechám, tak jak jsem to původně napsala, protože to ke mně prostě patří, a nejspíš si budu muset nějakým takovým obdobím projít, než budu schopná napsat něco odlehčenějšího a víc svého. Ten příběh na mě dost zapůsobil a potřebovala jsem se trochu vypsat, je to samozřejmě vymyšlený, nechala jsem se jen insipirovat, nic bližšího pochopitelně nevím.

P.S. Taky nechápete, jak někdo může mít v očích deset pocitů? Ale přišlo mi, že se to tam docela hodí :-D
P.P.S. Už se mi to vážně neche číst, tak mi odpusťte ty překlepy.

Matematická olympiáda, niacin a útok Anonymous na Benešovké ZŠ

23. března 2012 v 20:32 | Lemonpie
Ufff, konečně se zase po tom hektickém týdnu dostávám k nějakému normalnímu článku. Teno týden totiž bylo všechno složité.
  • V pondělí vyšlo druhý kolo Technoplanety (internetová šifrovačka), takže ve veškerém volném čase mi to prostě nedalo, a musela jsem luštit. Poslední šifru jsme doluštili (no vlastně spíš doluštily, tedy spíš Lucka doluštila :-) ve čtvrtek ráno, takže do té doby jsem totálně zanedbávala úplně všechno, ještě, že jsme nepsali žádnou důležitou písemku.
 
 

Reklama